Bohinj: i s výhledem ku Triglavu: při návratu z výletu

Nizozemský soused Ramone byl za svého convertibla vyznamenán: Tihle parchanti tam narušovali celé 4 dny. Pravda je však taková, že doma jsou tam oni a narušovali jsme tam my. Kávová družba se staronovými přáteli: Tak zase příště, ještě tam něco málo máme

Zdar Půčovic!
Super, opět tleskám a těším se na pokračování...

Pic, Merlin.

Tak zase trochu popojedem. Do Ljubljany to bylo víceméně z kopce, tak to i s tou "zdechlou naftou" jelo poměrně obstojně. Ljubljanou jsme projeli hladce (kéž by nám to takhle jezdilo v Brně), pouze jsem měl pocit, že jsme chytli nějakou červenou vlnu. Stáli jsme snad na každým semaforu, co tam byl. Když jsme městu dávali sbohem na jednom z posledních semaforů to přišlo. Šlápnu na brzdu a pedál se mi propadl až na podlahu. Druhé zapumpování už šlo do tvrda a normálně jsem zastavil. Další semafor jsem brzdil trochu s obavou, ale tam byl pedál už jen takový trochu gumový a veškeré pokusy o pumpování byly opět do tvrda. Postupně jak jsme opouštěli město jsem sem tam pro jistotu brzdy zkoušel a bylo to tak 50/50. Jednou v pohodě, jednou se to propadlo a pořádně brzdilo až druhé našlápnutí. Cesta směr Postojna byla dost frekventovaná a nebylo moc kde zastavit, tak jsem prostě opatrně jel dál s tím, že jak to půjde zastavím a okouknu to. Postupně jsme odjeli od Ljubljany a terén se začal zvedat. Dokud jsme jeli do kopce, byl jsem vcelku v klidu, ale bylo mi jasné, že po tom dokopci zcela jistě přijde i zkopec a na ten jsem se teda už úplně necítil. Vedle silnice se ukázal poměrně slušnej štěrkovej plac, tak jsem tam zajel a šel omrknout brzdy. Moc mrkat jsem nemusel, levý zadní kolo už pocitově při nahnutí k němu, slušně žhnulo. Kde je problém tedy bylo jasný, brzda evidentně zůstávala viset. Otázkou spíš bylo, jak jí domluvit. Na první dobrou jsem zkusil domluvu kopanci do kola. Chvíli jsme na místě pobyli, ať má brzda čas trochu zchladnout a opatrně jsme vyrazili dále. Asi za dva kilometry jsem zastavil ještě jednou a šel kolo/brzdu osahat. Byla pocitově méně horká než na poslední zastávce, což bylo dobré znamení. Taky ta "zdechlá nafta" se najednou nějak probrala k životu, takže jsme i do toho prudkého kopce mohli jet na trojku. Bohužel se stále stupňovalo bubnování homokloubu, tak jsem zase musel (resp. spíš chtěl) ulevovat tomu. Na vrchu kopce jsem pro jistotu opět zastavil a šel brzdu okouknout. Tentokrát už byla úplně vychladlá, takže nebyl důvod nezahájit sestup důle. Pro jistotu jsem to spíš pověsil na motor a brzdu si šetřil jen na nezbytnou potřebu. Kopec jsme sjeli v pohodě dolů do Logatce a i přes další, ještě prudší kopec, tentokrát už bez problémů, jsme dojeli do Postojny. To už jsem, dnes již mohu říci oprávněně, nabyl dojmu, že je brzda vyléčená, byť jsem ji občasně sledoval až do konce dovolené.
V Postojně jsem na internetech našel, že se nachází Stellplatz přímo vedle návštěvnického parkoviště jeskyně. Pouze na těch internetech upozorňovali na to, že je poměrně problém chytit místo. Pro jistotu jsem si tedy zjistil nějaké kempy v okolí. Ty jsem však měl jen jako nouzovku, neb by pak byla dost křeč stíhat nějakou brzkou prohlídku, nebo spíš vůbec nákup lupenů. Ty totiž fungují tak, že je jistý objem prodáván v online předprodeji a jistý menší objem přímo na místě v pokladně. Vyprodán sice nebyl ani ten online, ale tam jsem zase trochu válčil s tím, na jaký čas to koupit, abychom to v pohodě stihli. No Stellplatz byl při našem příjezdu plný, ale jeden dobrotivý člověk mi přišel k závoře říci, že do deseti minut odjíždí. Zvláštní bylo, že na mi to říkal anglicky, ač na jeho nóbl karavanu se skvěla středočeská RZ a na našem Žoldovi ta naše pražácká . Zřejmě byl zmatenej ještě víc než já. Každopádně mě se to Stellpaltz parkoviště ani za mák nelíbilo a spíš mě dost zajímaly další, podstatně přívětivější rozsáhlé plochy ostatních parkovišť, kde se evidentně též vyskytovaly karavany. Nechal jsem tedy Žoldu stát u závory Stellplatzu i s posádkou a jal se jít zkoumat platební automat na běžný Parkplatz. Tam jsem našel uvedenou taxu za karavan přes noc 20€ a denní parkovací za auto 6€. Blíže to vysvětlené nebylo. Na Stellplatzu chtěli 25€ za 24 hodin, tedy i 20€ za noc + 6€ za den by vyšlo téměř stejně a jelikož běžné parkoviště bylo fakt hezčí a z většiny prázdné, byla to jasná volba. Zabrali jsme si tam pěkný místečko na kraji, kde jsme se pohodlně vešli i s Kempíkem a šli se trochu porozhlédnout po okolí, abychom se trochu protáhli a na ráno věděli co, kam a jak. Povečeřeli jsme nějaký zbytky potravy z LBT a volně zalehli.
Ráno jsem vyrazil asi 15-20 minut před otvíračkou na pokladnu, kde jsem byl suverénně první a koupil lupeny hned na první prohlídku, která startovala v 9:00. Nechal jsem se zviklat na kombinovanou vstupenku do jeskyní a vivária a zároveň na audioprůvodce. Toho jsme chtěl nejprve pouze pro děcka, neb ty by z prohlídky v angličtině měly prd, ale to bohužel zakoupit nejde a nakonec jsem i pochopil proč. Prohlídkové skupiny s audioprůvodcem a bez byly totiž rozdílné. Každopádně jsem moc rád, že jsem audioprůvodce přikoupil, protože tam bylo opravdu mnoho zajímavých informací a vzhledem k velikosti skupiny by toho člověk od průvodkyně slyšel s bídou polovinu. Jeskyně jako taková byla naprostá pecka. Tam fakt absolutně není co vytknout, krom toho masakru lidí a těch drobností s tím souvisejících jako poměrně zvýšené tempo prohlídky, hluk, tlačenice a celková neosobnost prohlídky. Kdo tam nebyl, o moc přišel a každému, kdo se toulá kolem jednoznačně doporučuji se tam zastavit. Už po pár minutách uvnitř jsem absolutně nepochyboval ani o jediném centu utraceném za vstupné. Vážně naprostá bomba a kdybych už nic dalšího na té dovolené nezažil, i tak by ta cesta tam stála za to.
Vivárium už bylo za mě trochu slabší. Je to expozice věnovaná zejména tamnímu poměrně bizarnímu endemickému živočichu macarátu jeskynnímu a díky němu objevené poměrně skromné jeskyní fauně. Samo o sobě je to poměrně zajímavé a vhodně to dokresluje celý příběh jeskyně. Na expozici však již dost zapracoval zub času, tedy přibližně polovina exponátů již buď chybí nebo je nějakým způsobem poškozená či jen omezeně funkční. Celkově to tedy působí trochu zanedbaně a unaveně. Na druhou stranu sama možnost spatřit naživo z blízka toho macaráta v sobě má jisté kouzlo a taky si tam člověk může vychutnat alespoň drobnou část jeskyně ve svém, klidném tempu.
Toho dne měl junior zrovna narozeniny, tak jsme ještě lehce slavnostně poobědvali v restauraci v přilehlém Hotelu Jama a v brzkém odpoledni jsme se vydali směrem k Jadranu s předpokládaným cílem v naší oblíbené deltě řeky Tagliamento, nejlépe Bibione. Parkování nás nakonec stálo těch 20€ noční sazby.

Takhle jsme si tam stáli, vpravo možno vidět našlapaný Stellplatz: Vstupní objekt jeskyně: Výzdoba jeskyně je velmi bohatá:

Jediná jeskynní pošta na světě: Výstupní stanice vláčku nad řekou Pivkou:

Vivárium: Akvárka s macaráty ve viváriu: No a tady ho máme potvora jednoho:

...Jen tak dál...

Ať to vrčí, Merlin.

A jdeme to doťuknout
Původně jsem měl cestou ještě trochu zálusk na Terst, kde jsem taky zas pár let nebyl, ale zvuky vydávané homokloubem mě od tohoto ne úplně rovinatého města nakonec odradily. Po večerech, když děcka zalezly jsem trochu sjížděl internety a našel jsem tam velepochvalné recenze na Camping Lido v Bibione Pineda. Do plánu jsem tedy zařadil to na první dobrou zkusit tam. Zároveň jsem na internetech zkoušel sondovat, jak je to v Itošce s mýtem za vleky. Všechno, co tam mám nalítáno, tak bylo vždy jen s autem, ať už různě velkým. Vloni jsme však táhli motorky na plaťáku za MB V do Piemontu a hned první mýtobudka nás dosti znepokojila. Další to bohužel vůbec nevylepšily a nakonec to vyšlo bratru nějakých 200€ na jednu cestu. Vypátral jsem, že platba je odvislá krom výšky také od počtu náprav a tři nápravy jsou ještě +- snesitelné, na rozdíl od těch 4, co jsme měli vloni. Z Terstu do Latisany mi to s Kempíkem vyšlo na 6,10€ a z Latisany na Tarvisio cestou zpět dom na 16,20€. To jsem byl ochoten za to dát a ve výsledku taky dal. Za ta léta, co do Itošky jezdím už mám totiž mnohokrát vyzkoušené, že mimo dálnice tam jezdit je prostě neskutečnej opruz s vysokým rizikem pokut. Jak s oblibou říkám, na dálnici si člověk tu pokutu zaplatí rovnou a pak nemusí čekat na obsílky . Dálnice jela poměrně bez problémů, cestou byly jen asi dvě drobnější kolony na pár minut. Do kempu Lido jsme tedy dorazili relativně brzo, někdy kolem 17. hodiny.
Jakmile jsme se zjevili u vjezdu, přiběhl k nám od závory regulovčík a nasměřoval mě na dočasné parkovací místo a následně na recepci. Tam nás prvně překvapilo, že tam měli paní, která mluvila slovensky (nebo možná i česky, už si to úplně 100% nepamatuju). Paní nám vše vysvětlila, dostali jsme plánek s tím, že si máme zajít do kempu vybrat místo a vrátit se s konkrétním číslem. Kemp jsme si prošli, vytipovali jsme si asi 3 místa a na jednom se nakonec domluvili. V ceně místa byla automaticky elektropřípojka a některá místa, konkrétně zrovna to naše místo, měla i vodu. Sociálky čisté, v podstatě nonstop se uklízely. Voda teplá stále, neslaná, dokonce i pitná. V kempu byl supermarket (SPAR) a několi dalších obchůdků, bazén, dokonce i erární bicykly. Ty jsme bohužel nevyužili, neb jsme tam byli příliš krátce, že jsme si vystačili s mořem a večerními procházkami po městě. Zároveň tam byl amfiteátr, kde se každý večer dělo něco jako kino/divadlo/koncert a také dětský klubík s animačním programem. Příjemné také bylo, že ke kempu byl vyhrazený vlastní oddíl pláže, kde teda musím říci, bylo taky o dost méně lidí, než jinde v okolí. Lidi z kempu totiž, nevím proč, vegetili převážně v tom kempovém bazénu. Kolem a kolem musím říct, že recenze nelhaly a já jsem se vyléčil z dalšího předsudku, že kempy v Bibione stojí za pendrek, což jsem tu ještě vloni i potvrdil Vencovi. Zkrátka další ponaučení, že je dobré předsudkům nepodléhat. Když jsem zmínil ty procházky po městě, tak Pineda mi přišla o poznání poklidnější oproti centru Bibi, ale v jádru +- velmi podobná. Sehnat se tam dá tak nějak všechno, což jsem si ověřil hned první den, kdy jsem začal shánět redukci na CEE zásuvku. V různých obchůdkách měli různé typy, takže jsem si mohl dokonce i vybírat. Homokinetickej kloub na T3 tam ale v regále nikde neměli a tou dobou jsem jej vlastně ještě ani nesháněl neb ještě v Bibione jsem na poloose necítil vůli. Takže s tím jsem naopak nepochodil .
Po třech dnech užívání kempu přišla ta smutnější část - placení. Ty 3 noci nás přišly bez pár drobných na 5000 peněz, což bylo asi nejvíc, co jsme kdy kde zatím platili. Na druhou stranu vybavenost toho kempu byla taky nejvyšší, takže to asi odpovídá. Pokud jde o odjezd, tak jsou tam poměrně benevolentní. Stačí jim do poledne uvolnit místo, přičemž se lze domluvit, že člověka nechají parkovat před branou kempu na parkovišti pro ubytovávající se a posádka může ještě do večera v kempu setrvat. Tuto "službu" jsme nevyužili, neb jsme museli drobotině přislíbit zapůjčení šlapacího vozítka a tento business v Pinedě úplně nefrčel. Nasunuli jsme se tedy na městké parkoviště do Bibione a když jsem si to tam vyřídili, vyrazili jsme k domovu. Jakmile se začala dálnici za Udine zvedat do kopečků, tak si kloub začal zase stěžovat a to už teda opravdu ne málo. Než jsme se z kopečků sklouzli zase dolů k Vídeňskému Novému Městu, tak dostal slušně zabrat a jak jsem mu neustále ulevovat, tak nás předjel i nejeden kamion. Každopádně v pohybu technika vydržela a my jsme to v tahu dojeli až na chatu, kde se konečně projevila citelná vůle na poloose a já si "oddychl" že se závada konečně vyšetřila. Dnes již dokonce mohu říci, že je nejen vyšetřeno, ale i vyřešeno. Kupodivu takhle na první pohled ani ten chroustající kloub nevypadá nijak extra zničeně. Jsou tam patrné trochu vymačkané důlky, ale nic moc dramatického.

Pro představu, kolik lidí tak asi bylo na kempové pláži: Po bouřce tam moře vyvrhnulo chaluhy a tuhle potvoru: Pizza v Itálii musí být

Vozidla: Bye bye Bibi:
Dovolená suma sumárum 11 dní, z toho 7 na cestách. Celkem najeto 1361km s dvěma prakticky neřešenými závadami a provizorně přeléčeným drobným poraněním z nehody viz. předchozí text. Krom toho Žolda fungoval perfektně, za což mu opět patří dík.

A pro srovnání stejná statistika jako vloni:
nejvyšší bod trasy - západní portál Kalcherkogeltunnel na Süd Autobahn 1060mnm (1064 dle GPS)
nejnižsí bod trasy - Bibione 1mnm
celkově nastoupáno - 8638m (naklesáno "jen" 8421m nebo jsme vyjeli z garáže a končili na chatě)
na cestě celkem stráveno 26h 32min
=> průměrná rychlost 51km/h
maximální rychlost 106km/h a to hned 2x někde na dálnici v Österreichu
největší denní porce km 734 (z Bibi na chatu)
nejmenší denní porce km 75 (výlet z LBT na Bled a Bohinj)
největší denní porce hodin 9:53 (z Bibi na chatu)
nejmenší denní porce hodin 1:26 (z Kraljev Hribu pod Velikou Planinou do Lesce na LBT)
průměrná spotřeba 8,36l/100km

puchyyla píše: čtv 20. lis 2025 18:28:47
Po bouřce tam moře vyvrhnulo chaluhy a tuhle potvoru:

Teda jako říkat dceři potvora... no že se nestydíš!

Hele, jako musím říct, že máš můj obdiv. Ne za tu cestu, podobné jsem taky absolvoval. Ale za tu chuť to sepsat a tak si to podrobně pamatovat...