Tak si takhle zase jednou hledám něco v mapě a v tom mi padne oko na zemskou silnici B167 v Salcbursku. Na první pohled je na ní něco divnýho. Jo, jasně, proč je sakra značená jako spolková, když vede do nikam? Podrobím jí tedy trochu zkoumání a zjišťuji, že zdání klame. Ona skutečně vede někam. Ač se to na první pohled do mapy nezdá, B167 je opravdu průjezdná v celém úseku mezi silnicemi B311 a B106. Vrchol Vysokých Taur je totiž překonán autovlakovým tunelem. To je vzhledem k výskytu malého ajzboňáka v rodině těžká výzva!
Když pak začátkem léta Žolík úspěšně prošel po opravě střechy pokompletačním testováním na srazu v Novej Bani, bylo rozhodnuto, že na dovolenou se s ním letos jede. Pouze po zralé úvaze (rozumějte diskusi s paní Půčovou ) jsem zjistil, že se mi tentokrát na rozdíl od loňska, chce jet jen na týden. Omezenější čas a relativně blízký cíl, Autoschleuse Tauernbahn, visící již nějaký ten měsíc ve vzduchu, vcelku automaticky rozhodli o základním směru. Přebral jsem další dlouhodoběji plánované cíle v rozumné vzdálenosti a směru a přibyl mi k tomu ještě Semmering a Legoland Deutschland. No a když už budeme na jihu, tak nějaká ta koupačka by se taky sešla a vůbec do Itálie se prostě taky čas od času musí. Přece se nebudeme celej tejden koukat jen na studený Germánský čumáky .
Udělal jsem trochu plán na první 3 dny v duchu 1. den dojet na Semmering, 2. den projet Semmering + poodjet blíže k Taurám a 3. den autovlak a nabrat směr Jadran. Dál už byl plán jen velmi orientační s tím, že se uvidí, jak to půjde a jak se bude chtít. Do toho mi zavolal kamarád Venca z jč, že by něco spáchal. Po vyslechnutí mého plánu mi sdělil, že teda by mohl naházet rodinku do Véčka a víkend by dali s námi. Ze Salcburska by se pak v neděli odtrhli a vrátili se dom. No nepřikládal jsem tomu moc váhy, protože takových "mohli bysme" už tu pár bylo a bylo z toho nakonec prdlajs.
Žoldu jsme nastěhovali a v předstihu jsem ho ve čtvrtek převezl do Brna, abychom se v pátek už nezdržovali a mohli včas vypálit směr Vídeň. No ze "včas" bylo nakonec asi 18 hodin a ještě bylo třeba nakoupit a najíst se. Naše klasika. Do toho volá kámoš, že teda nakonec fakt jede a že nějak nestíhá, teprve vyjíždí a kde že jsme, kam za námi má jet. Sděluji, že jsme na tom čím dál stejně a taky teprve vyrážíme s tím, že budeme muset ještě stavět na to jídlo a nákup. Odkážu ho na P+R parkoviště na vlakovém nádraží Payerbach-Reichenau, kde mám v plánu nocovat, a že tam budem až tam budem.
Díky pozdnímu odjezdu padá jakákoliv snaha o návštěvu Vídně či čehokoliv jiného cestou a jedeme přímo na vytipované nocoviště. Cestou si jen za Gloggnitzem všimnu staveniště nového Semmering-Basistunnelu. Je však již noc, místo na spaní je jen tip, nic jistého, není tedy prostor pro hrdinství. Kamarád nás dojel těsně před sjezdem z dálnice A2, vzájemné načasování tedy úplně perfektní. Vytipované parkoviště bylo parádní, na nádraží čisté veřejné WC, voda, kafo-piťo-občerstvomaty, co víc chtít. Ustavíme vozy, přivítáme se kamarádovou rodinou, trochu pozevlíme po nádraží, dáme pivko a jdeme spát. V noci se ukáže, že jsem přeci jen něco podcenil. Ač tak stará, stále je to hlavní železniční trať, tedy celou noc jezdí jeden nákladní vlak za druhým. Do toho soudruzi z Východní Říše hlásí osobní vlaky tlampačem po celou noc. Takže se spaním to nakonec zas až takový terno nebylo.
Sobotní ráno nás přivítá krásným východem slunce. Chytáme vlak z Vídně v 8:30, kterým si projedeme celý horský úsek do Mürzzuschlagu. Trochu pocouráme ve městě a v 10:37 bereme courák zpět do Payerbachu. Tam s juniorem okoukneme stanici úzkokolejky. Ta bohužel jezdí jen o letních prázdninách v neděli a ve státní svátky. Bohužel je sobota a čekat další den je pro nás přílišný luxus. Úzkokolejku tedy píšeme na příště. Po cestě vlakem s kamarádkou, mající chajdu v Raxech, domlouvám společný oběd na chatě Speckbacher Hütte. Do oběda máme po příjezdu ještě trochu času a tak volíme cestu dolů ke staveništi nového železničního tunelu. Zjišťujeme, že zde Rakouské spolkové dráhy udělaly muzeum. Před muzeem parkoviště, vstup volný a zdarma, paráda. Muzeum mají zpracované moc hezky, dle mého to určitě stojí za sjezd a trochu zdržení při průjezdu kolem po A2. Muzeum je na výjezdu z Gloggnitz směrem na Schmidsdorf vlevo na kopečku. Na mapy.cz značeno jako Infobox Gloggnitz.

Ranní probuzení na nádraží Payerbach-Reichenau Pohled z Gamperlgrabenviadukt na ústí Gamperltunnel

Výstavka na nádraží Payerbach-Reichenau Stanice úzkokolejky bohužel zamachlovaná Na parkovišti před Infobox Gloggnitz s výhledem na severní portál tunelu

V muzeu

Po zběžné prohlídce muzea tunelu vyrážíme směr Speckbacher Hütte a cestou mi postupně začíná docházet, že "hin sa ukáže". Cestičky úzké, klikaté a kdo by to byl čekal, fest do kopce. Žolda to zvládá vcelku s grácií, byť v jistých pasážích už rychlost padá k nedůstojným hodnotám (pod 60km/h). Vrcholový úsek po odbočení na příjezdovou komunikaci Speckbacher Straße už je jen na dvojku a dokonce po nějakých 350m po ostré vracečce už se ani dvojka nesebere. Začínám se trochu rosit na čele a Editu (kamarádku) v duchu vcelku proklínám. Do toho se ještě děsím jak půjdu Vencovi, který jede celou dobu s Véčkem za námi, sdělit, že to nevyjedu a budeme si to muset oba zcouvat zpátky. Otočení na té cestě totiž moc nehrozilo. Jak se tak rosím a děsím, kopec lehoulince povoluje. Hážu tam dvojku, pár zatáček a ejhle, parkoviště a chata. Ufff, tak to bysme měli.
Po obědě jsme se ještě domluvili s kamarádkou, že zajedeme kouknout na jejich chajdu. Nastupuju do Žoldy a při rozpomenutí na ten kopec, který nás čeká tentokráte dolů, se zase lehce rosím. No pověsím to na dvojku a hold na mě budou muset někde počkat. Dvojka s přerušovaným přibržďováním kopec zvládá v klidu a ani se nenadějeme a jsme u chajdy v Preinu. Ze mě tak nějak definitivně spadnou obavy a začnu věřit, že je Žolda horského provozu schopen.
Po rozloučení s kamarádkou a její rodinkou pokračujeme s vnější prohlídkou Semmeringbahn. Z Preinu pokračujeme pod nejvyšší viadukt Kalte Rinne, poté pod Fleischmann a nakonec na nádraží Semmering. Původní plán byl to procourat trochu víc, ale u kamarádky jsme se, opět jako tradičně, zasekli výrazně déle, než bylo v plánu. Po zběžné prohlídce nádraží v Semmeringu pokračujeme na Steinhaus a dále na S6, abychom ještě ukousli nějaký ten kilometr směrem k Taurám. Po S6 a A9 to stáhneme dle plánu až k jezeru Grundlsee, kde již za tmy v Gößlu zkoušíme stejnojmenný kemp. Paní domácí nejprv kroutí hlavou, ale nakonec nám přidělí nějaký dva menší fleky a bez papíru nám to dá na noc ještě se slevou za 20 . Tak se mi to líbí. Je noc, tak dáme s Vencou pivko, a když už jsme v kempu, tak postupně všici dáme i sprchu a jdeme spát.

Kalte Rinne Fleischmann Semmering

Lenora nám už nedovolila poklidit židličky a stolek. V noci trochu zachčije, no dobře nám tak. Naše křesílka ZULU jsou sice mokrý, ale ráno docela obstojně rychle prosychají. Vencovo křesílko z Decathlonu drží parádní bazének. Rozjímáme nad tím, že je to tak asi schválně, aby si mohl po ránu zamejt prdel.
Když se ranní počasí trochu umoudří, dáváme procházku k blízkému vodopádu, která nás přiblíží k poledni. Domlouváme se, že bychom mohli dát ještě společný oběd a pak si už půjdeme každý po svém. Děcka lobují za amerického předchůdce oblíbeného ruského řetězce rychlého občerstvení Djadja Vanja. Pohledem do mapy zjišťujeme, že nejblíže vpřed, jakš tak takš společnou trasou je v Bad Ischlu, nabereme tedy směr tam. V Bad Ischlu je hledaný podnik v centru, téměř naproti proslulému bývalému Hotelu Elisabeth. Sledujeme tedy navigační cedule na Parkplatz Zentrum, které nás zavede k podzemnímu parkovišti se značkou výšky 2,1m. Tak to asi neklapne - dáváme to na prasáka na blízké P+R na nádraží. To se totiž tak nějak ukazuje být v Österreichu jistotou

V upršeném ránu se nám děcka trochu nudí... ...ale nakonec se to vybere a zvládneme i lehký výlet

Po obědě se ještě trochu courneme po Bad Ischlu. Na parkovišti si pak dáváme pápá a my pokračujeme direkt na B167. Před 17. hodinou dojíždíme k mýtnici v Böcksteinu, kde jen ukazuji vytištěný Reiseticket, který jsem měl objednaný přes ty internety. On-line lupen se kupuje na konkrétní datum, čas jízdy je jedno a je tam docela slušná sleva. Vlaky jezdí jednou za hodinu, jestli se nepletu, tak na jih vždy ve 20 a na sever v celou. Na Reiseticket dostanu berana a mazej k perónu. Vlak přijel o něco později, najíždí se bokem z perónu na vagón a dál je celej vlak průjezdnej durch. Regulovčík každýmu ukáže, kdy má zahaltovat, takže úplná pohoda. V podmínkách mají, že najíždí jen samotný řidič a posádka má z auta vypadnout na perónu. Fakticky je jim to úplně u řiti, děcka si mohla vagónování v pohodě užít. Cesta trvá asi tak 10 minut, člověk se ve vlaku nestihne ani rozkoukat a jde se ven. výjezd zase dopředu přes výjezdovej vagón na bok na perón - prostě FIFO systém. Za mě to byl parádní zážitek. Žolda si ušetřil nemalé trápení přes kopečky, cena převozu podle mě nižší, než kolik bych propálil za naftu a brzdy, jet to vrchem nebo nedejbůh objíždět. A pro mladýho ajzboňáka obrovskej zážitek. Jediný co bylo slabší, tak samozřejmě výhledy. Ne že by nebyly, ale bylo toho zásadně méně, než by bylo ze silnice. Prostě kuk na stěnu a dolů před tunelem a kuk na stěnu a dolů za tunelem, mezi tím, vcelku očekávatelná tma.
O půl šesté jsme se tedy lusknutím prstu ocitli na jižní straně Vysokých Taur. Vzhledem k času už nebylo moc co vymýšlet, tak jsem začal pomalu řešit nocleh. Vzpomněl jsem si na staré dobré místo na staré cestě na Prdelu u odbočky na Mangart. Po dálnici je to rozumně dojezdné s tím, že v Tarvisiu by se dalo povečeřet pravou Taliánskou pizdu. Zní to hratelně a tak nabírám směr A10->A2 nach Tarvisio. Do Tarvisia sjíždíme okolo 19. hodiny, odstavíme Žoldu a jdeme okouknout místní podniky. V pizdošce domlouváme objednávku s sebou a dáváme si jako foršpajs zmrzku, samozřejmě citrónovou. Pizdu si při převzetí bohužel nezkontrolujeme, zapadneme do Žoldy a mažeme navrch na Prdel. No mažeme jen asi prvních půl kiláku, pak už jen jedeme, nakonec se plahočíme a šouráme . Cestou navrch všude halda kempovacích fleků po různu už obsazených. Nahoře přejedeme přes čáru a bohužel zjišťujeme, že za ta léta, co jsem tu nebyl, přibyl na staré cestě zákaz stání s bydlíkama. Léta jsem nebyl ani na Prdelu, ani na Mangartu a vlastně ani v Slovenii, takže pro klid noci, duše a možná i šrajtofle měknu a točím zpět nahoru na Prdel. Tam nás haltnou Italští pohraničníci. Jeden na nás svítí přes čelní sklo dovnitř baterkou a hlásí druhému "famiglia", načež nám druhý mává. Po odstoupení svítiče se rozjíždím a hned beru levou k pevnosti Sella Predil, kde už kempují tři bydlíci z ČR, jedni dokonce též z Brna, a dodávka se slovinským párečkem postarších bicyklistů.
Rozkempíme se a jdeme povečeřet ty pizdy. A sakra, bezsýrová pizda pro alergiky je jaksi taksi se sýrem, houbama, artyčokama a tak nějak celkově dost hnusná na chuť. No nic, alespoň ta moje klapla a je to bašta. Bohužel mi dost zhořkla tím, že děcka musím alternativně nakrmit paštikou a ještě nejlépe zkonzumovat tu divnou, poté co mi paní Půčová oznamuje, že je jí nějak zle a že asi ani jíst nebude. No alespoň při večerním posezení a konzumaci kolem projedou dvě T3 a LTčko plný ukrutných punkváčů a vyhulenců, kteří při zamávání div nestrhají klakson. Jedno z téček dokonce zakempí též u pevnosti, ob slovinskou dodávku od nás. Vyleze postartší dederón, koukne na naší RZ a po zjištění, že jsme Untermensch jen tak relativně z dálky smutně mávne a zaleze spát. Ráno vypálí dříve, než my vylezeme, takže družba žádná. No my jsme stejně byli tak utahaní, že jsme padli do pelechu ani nevím jak.

Tarvisio člověk nadjel stokrát, projel aspoň třikrát, ale když se tam zastaví, je to fakt příjemný městečko Bivak na Sella Predil Vyhulové s LTčkem

Ráno se nasnídáme a popojedeme dolů na jezero s cílem se koupnout. Jezero má dost nízký stav hladiny a za ta léta, co jsem tu nebyl, se z něho stalo nějaký Las Vegas. Takže všade lidí jako hnoje, voda šajze => jen smočíme lejtka a pokračujeme po SP76 dolů a dále k Jadranu. Chvíli mudrujeme, kam to vezmeme, nakonec hlavně kvůli dětem se rozhodujeme pro Bibione. Od Benátek po Terst je to tam za mě pro děcka na koupačku nejlepší. V rámci lokality mi tam přijde nejčistší voda i písek. K tomu je fajn ta mírnost břehu, že děcka člověk nemusí zas tak moc hlídat a ani medúzám se na tu mělčinu příliš nechce. Koneckonců i to město je docela fajn. Člověk si tam nakoupí, občerství se, zajde do lunaparku.
Jak na sviňu nám sem nocovačka vyšla zrovna na pondělí, kdy je od 23 hodin uzavřený hlavní městský parkoviště Piazza Mercato kvůli úterním trhům. Musíme tedy najít nějaký jiný nocoviště než klasiku u lunaparku. Nakonec nocujeme na nejsevernějším parkálu na Via Maja a ráno přejedeme na Via Monticano, kde je trochu více klidu a máme trochu blíž k moři. Ráno si na chvíli půjčíme šlapací autíčko, projedeme okolí "co je nového" a jdeme se vyvalit do moře do brzkého odpoledne. Dvě půldne naložení v Jadranu nám stačí a tak dáme oběd a vyrazíme pracovat na dosažení dalšího cíle - Günzburgu. Vidím to na odjezd do Cortiny d'Ampezzo, kde bychom se mohli ještě při večeru a ve středu dopoledne pocourat. Posádka odmítá setrvat ulepená a trvá na kempu. V Cortině tedy mířím rovnou tam. Při příjezdu k vrátnici se na nás směje obrovská cedule s nápisem FULL. OK, zkusíme další, zase cedule, tak další, další, další, další no to už jsem vlastně docela kus za Cortinou, někde pod Třema zubama, prostě prd. Všude totál natřískáno a na divoko posádka odmítá, byť jsou tu nádherný místa, romantikou překypující. Dodnes mě štve, že jsem posádku raději nepřesvědčil na divokej kempink na Lago di Landro. Tam to totiž bylo naprosto nádherný.
Nicméně to vím teď, tehdy se posádce snažím vyhovět a tak zkouším dále. Na Lago di Dobbiaco nám nabízí zůstat na parkovišti před kempem za 65 T€uro! To jste se jako posrali ne??? Odmítám, vypouštím fekální slova (raději v češtině abych ještě nedostal jednu do řepy, no a taky mi to česky víc uleví ), mizím a jedu dále. Mezitím padá tma a my zkoušíme další a další kempy. Pak vjíždíme do brutál bouřky, kde leje tak, že to ani stěrače neberou. Je skoro 10 v noci a dělám v tom chcanci poslední pokus o kemp, tentokrát je recepce už zamachlovaná a nikdo nikde. Tím skleslé posádce oznamuji, že je to marný a kemp prostě nebude. Vyčíhnu si tedy na mapě fajn parkál těsně u nájezdu na A22 a vyrazím tam. Bohužel si zde asi nepřejí, aby jim tam kempili kamióni, tak je na parkál udělaná nesmyslná vjezdová brána, kecal bych jak vysoká, ale rozhodně o dost méně než Žolda. Neodbočením na parkál už vlastně stojím na mýtnici na A22 a tak beru lupen (spodní samozřejmě) a vyrážíme na Brennero. Na A22 zajíždím na odpočívadlo, najdeme si místečko a jdeme spát. Když už se zadaří skoro usnout, přijede chlaďák a zapíchne to přímo za náma. To je zase den...

No co si budeme, lidí je na pláži v Bibi, slovy Miroslava Švandrlíka a ústy Jiřího Smitzera, jako sraček... ...ale děcka to tam stejně ocení vždycky nejvíc V lunaparku je třeba dát motorový kruhy

a ve dne šlapací autíčko, čím víc volantů, tím líp. Netřeba se dohadovat, kdo bude řídit.