Po loňském a předloňském maratonu jsme se všeobecně shodli, že by to letos chtělo něco trochu kratšího, zkrátka méně jezdit a více zevlit. První myšlenky mi padly na naše východní sousedy tj. Slovensko. Shodou okolností jsme tam však v nedávné minulosti poměrně dostkrát byli a v době těch úvah se stále zhoršovala situace s hnědými chlupáči, což mě od tohoto prvotního nápadu trochu zviklávalo. A pak taky to, že z moře mají jen oko a já prostě mám rád teplíčko, který tady v našich zeměpisných šířkách nebývá ani v létě jistotou. Do toho proběhla nějaká diskuse s naším občasným cestovatelským sparring partnerem a už ani nevím jak, se do toho Slovenska nějak zamontovalo "i" a na podkladové ruské vlajce se nám červený štít s dvojkřížem vyměnil za modrý s Triglavem . Slovinsko jsme v minulosti mnohokrát navštívili a patří k jedné z mých dosti oblíbených zemí, takže vlastně proč ne. Dále jsem se tedy držel Slovinské linky a Slovensko zapadlo někam do zapomnění.
Když se čas dovolené nachýlil, tradičně jsem se toho zhrozil, neb jako tradičně stále neexistoval žádný, ani hrubý, plán. V lehké panice jsem začal pátrat a padly mi do oka tři věci: Velika Planina, Postojnska jama a pak jsem z flatu, kde jsem z důvodu nedostatečné mravní čistoty a důstojnosti vozidla pouhým pasivním šmírákem, registroval setkání VW Hrošč klubu Slovenia v Lesce. To nám náhodně vyšlo do termínu, tak jsem to trochu pojal jako osud a předsevzal si, že se tam zkusíme mihnout. No a taky to samozřejmě byl velmi jednoduše a pohodlně hotovej cíl, kterej jsem nemusel vymýšlet, stačilo se pro něj jak se říká "jen sehnout". Tady možná ještě doplním, že cíle v Triglavském národním parku a jeho blízkém okolí jsem cíleně trochu ignoroval, protože jsem tam byl mockrát a chtěl jsem také vidět ze Slovinska něco jiného, pro mě neokoukaného. Navíc je člověk +- zná a není na tom třeba nic moc plánovat, tedy jsem si to nechával jako takovou výplňovou vatu když zbyde čas.
No tím jsme měli nějaký hrubý plán ve smyslu dojezdu do Slovinska nebo alespoň někam poblíž první den tahem, druhý den přejet pod Velikou Planinu. Pod Planinou dát dvě noci a přejet do Lesce na sraz. Ze srazu pak dle času něco z Triglavského NP a přes Postojnu někam k moři, tady už to bylo jen velmi hrubě, neb na druhý týden mám už vyzkoušeno prakticky neplánovat. Většinou se totiž ten první týden skoulí tak nějak trochu jinak a je třeba to řešit spíš za pochodu. Kamarád, co hrozil, že s námi pojede, kdysi nějakou chvíli studoval v Mariboru a tak jsem pro jeho nostalgickou vzpomínku vytyčil Maribor jako cíl prvního dne s tím, že město bude fajn i večer potmě a poskytne prostor pro nákup krmení a případných zapomenutých věcí. Optimisticky jsem počítal, že vyjedeme ráno brzo a tak jsem si ještě vytipoval parkoviště pro návštěvu Vídně pro úlevu řití. Tam jsem zvolil P+R Favoriten. Je už prakticky za Vídní a je přímo na dálnici a na metru, ideální kombinace. Jediná až na místě zjištěná nevýhoda je to, že je tam zákaz parkování karavanů a taky vleků. No zkrátka co lepšího si vybrat pro karavan s vlekem . Ono tak nějak to parkoviště bylo celkově děsně prokletý, neb vlastně sehrálo svou roli i v té nehodě, která měla poměrně vysoký potenciál celou dovolenou odpískat. Ale to už asi trochu předbíhám. No tak plán tedy byl.
Aby to nebylo tak snadné, podařilo se mi 2 týdny před dovolenou přivodit poměrně nešťastný úraz prostředníčku levé ruky, který si vyžádal nějaké to šitíčko, po kterém zůstal dočasně vztyčen. No alespoň jsem mohl lidem v mém okolí sdělovat svůj názor s minimálním úsilím . V pondělí ráno před odjezdem jsem si tedy zaběhl ještě nechat vytáhnout stehy (au, bolí to jen si na to vzpomenu), čímž se z plánovaného brzkého odjezdu stal rázem předpolední. Zároveň jsem týden před dovolenou vtipně potratil vypouštěcí víčka od obou nádrží na vodu a odpad. Položil jsem si je nedbale po příjezdu ze srazu na Slovensku na přední nárazník a pak jsem prostě jen vyjel . Došlo mi to asi po 10 kilometrech a tou dobou už jsme opět poměrně nestíhali na jinou akci, tak už nebyl prostor to nějak řešit. Druhý den jsme trasu pomalu projeli, ale neobjevili jsme ani jedno. Skouknul jsem tedy internety a objednal nová víčka z Francie. Ač byla skladem a ihned k expedici, dali si ti smradi tak na čas, že mě vycukali až do konce. Poslali to až ve středu přes Geopost a sledování zásilky fungovalo na DPD velmi sporadicky. V pátek okolo poledne se však rozezněl telefon a borec z DPD s víčky vzápětí za dveřmi.
V pondělí před polednem jsme tedy konečně vyrazili, přičemž cestou jsem chtěl ještě dotankovat plynovou nádrž a pitnou vodu, které jsme měli na start jen nějakých 15 litrů, neb více kanystrů doma nebylo a naplnit to v předstihu jsem zejména kvůli absenci víčka nádrže nějak nestihl. Po prvním cca kilometru na pumpě jsem zjistil, že katastrofické období nekončí. Na vleku jsem zapomněl zvednout kolečko. Nic se nestalo, jen jsem mu lehce otrhal gumu. Nebýt té touhy doplnit LPG, dopadlo by zřejmě hůře. Plyn jsme doplnili a vyrazili směr Rajhrad - Židlochovice - Mikulov. Na kruháči v Rajhradě jsem před sebe lapnul traktor s vlekem, tak jsme se za ním šourali. Mlaďoch ze mě tahal rozumy, kam že to jedeme, že si to zadá do navigace v telefonu. Párkrát jsem mu to zkusil vysvětlit, něco našel, pak mi to začal z němčiny předčítat tak lámaně, že mu povídám: "ukaž" a hodil jsem oko do toho jeho mobilu na sedačku spolujezdce. Když jsem to oko pro jistotu vrátil na silnici, ten zpropadenej traktor, resp. obrovská vlečka před námi najednou stojí a já se najednou kupodivu zas tak moc nešourám, neb Holasice již skončily a traktor to před tím bržděním už trochu rozjel. Hup na brzdu, traktor se uhl doprava, vlevo se vejdu, tak to tam nasměruju, zbytečně né moc, ať se tam vejde i protijedoucí... Ve smyku se mi to trochu sveze doprava zpátky k vlečce a bum. Poměrně slušná rána, zrcátko upadává, bok vlečky vidím pekelně blízko a podle té rány se děsím vylézt, jen se mi hlavou honí myšlenka: "Proč zrovna ta opravená střecha???". Střecha to naštěstí, jak jsem již psal, nebyla, tak se mi po okouknutí situace trochu ulevilo a dovolenou jsem neodpískal, ještě než začala. Sebekriticky musím uznat, že traktor nebyl vůbec zpropadenej, traktorista byl nakonec docela milej pán, ač jsem mu poškrábal zánovní, ještě naleštěnou vlečku, ničehož po mě nechtěl. Vůl jsem prostě já, hřešil jsem na to, že jedu pomalu a že už mě dlouho nic takového nevytrestalo. Tak mi prostě osud vztyčil varovný prst nebo mi možná jen vrátil ten vztyčenej prostředníček .
Kamarád s námi nakonec nevyrazil, místo nás zvolil Anglii na Jawách, tak jsem i vzhledem k času odjezdu rozvolnil plán a vypustil Maribor. Po provizorní opravě zrcátka v Mikulově jsme dojeli, ve Východní říši již po dálnici, do Vídně, kde jsem na zmíněném P+R parkovišti zaparkoval zakázaný karavan i se zakázaným vlekem, ve víře, že platícímu se přece pokuta nedává a navíc stejně neumím rakousky, takže jsem té značce s namalovaným karavanem a vlekem zcela logicky prostě nerozuměl. Zakoupili jsme Žoldovi lupínek na stání a sobě čtyři lupínky na U-Bahn a vyrazili "do vsi". Trochu jsme pocourali, občerstvili se a za nějaké 3,5 hodinky tj. před 18. hodinou jsme se z Vídně opět odlepili směr Štýrský Hradec. Za Vídeňským Novým Městem, jak jsme se začali zvedat do Štýrska, se už pomaloučku sotva slyšitelně, počínal ozývat ten můj nešťastný homokinetický kloub, zatím však pouze ve vysokých otáčkách na čtyřku, na kterou tamní dálniční kopce sem tam vyžadovaly podhodit. Netěšilo mě to, ale zatím jsem tomu nepřikládal nějaký zásadní význam, neb jsem v minulosti po onom klepavém zvuku opakovaně bezvýsledně pátral, tedy jsem si byl téměř jist, že to není nic na upadení. Tak jsem tomu jen ulevoval tím, že jsem na chvilku přeřadil na pětku a pak zpět na čtyřku, čímž to ustalo. Každopádně jistá zhoršující tendence tam cítit (slyšet) byla, ale to jsem trochu přikládal zhoršující tendenci kopcovitosti krajiny ve Štýrsku.
Do Štýrského Hradce jsme dorazili s 20. hodinou, což v podstatě definitivně rozhodlo o vynechání Mariboru a nasměrování přímo pod Velikou Planinu, což tedy zpočátku bylo shodně po A9, ale vcelku v zápětí po najetí jsme z A9 sjeli na L601, kde jsme to, vzhledem k únavě, zapíchli na P+R parkovišti Hengsberg. Parkoviště nebylo nic extra, ale bylo tam liduprázdno, plno místa a bylo to trochu mimo hlavní cestu a vesnici. Na jednorázové přespání to bohatě stačilo a bylo to už na rozumně krátký dojezd pod Velikou Planinu.

Spaní na parkovišti P+R Hengsberg: Slepené zrcátko zatím slouží, pouze bylo potřeba přitáhnout kloub, aby se "nesfoukávalo": Markýza bez předního zámku zdá se také drží: pokračování někdy příště...

S Velikou Planinou jsem měl plán takový, že zakotvíme v kempu Kraljev Hrib, který je přímo pod lanovkou, nedaleko dolní stanice a to na dvě noci. Jakože dojet, přespat, druhý den navrch na celý den, přespat a dopoledne odjezd do Lesce na LBT. Již z domu jsem zkoušel fleka v kempu Kraljev Hrib zarezervovat, neb u toho jsem přesně věděl datum. Vcelku rychle mi zareagovali zpět, že rezervace neprovádějí, že prostě kdo dřív přijde ten dřív mele, ale že nemám mít strach, zvládnou uspokojit naprostou většinu zájemců a když ne, domluví nám něco v okolí. Takový systém mi v zásadě vyhovuje, tedy dál neřeším a snažím se jen plán přizpůsobit tomu, abychom do kempu dojeli rozumně brzo.
Probouzíme se relativně nedaleko, navigace ukazuje asi 2,5 hodiny cesty. Posnídáme, já v duchu pořekadla ráno moudřejší večera ještě zkontroluju šrámy pro včerejší nehodě a vydáme se na cestu. Po Rakousku to ubíhá slušně a po cca půlhodině začínáme stoupat do hraničního sedla Radlpass/Radeljski prelaz. Postupně se začíná ozývat ono již známé klepání, ovšem tentokrát, jak se kopec utahuje, tak to klepe nějak víc než v minulosti a už se toho i dost obtížně dá zbavit. V posledním úseku před celnicí už nevím kudy kam, aby neklepalo, proto povolím na plynu a šoupám tam dvojku, přičemž poprvé slyším klepání i na tomto kvaltu. Na té dvojce je klepání už poměrně dost intenzivní, že mě začíná trochu děsit. Po pár desítkách metrů tedy raději stavím na krajnici, která se tam před celnicí trochu rozšířila, nechávám motor klapat, ať se chladí a jdu se podívat, co se tam může dít. Kola drží, motor drží, vejfuk drží, poloosy drží, nikde nic. Rafička teploměru trochu slezla, tak jsem se jal pokračovat v cestě. Na jedničku jsem se odpíchl bez problémů, dvojka taky už v pohodě, trojka, přehup přes celnici/kopec a raději volně v klidu dolů.
Cestou dále po silnici 1 do Dravogradu a následně po 4 směrem na Velenje se klepání už dále neobjevovalo. Za Slovinským Hradcem nás navigace táhla zkratkou přes silnici 696, kde ve stoupání do sedla mezi Proštov a Ajtnikov vrh přišel moment, kdy jsem to klepání už nevydržel a raději se otočil. Kopec se neuvěřitelně utahoval, takže "klepat" začal poměrně brzo. Když si vyžádal podřazení na dvojku, tak tam už suverénně klepala hned při zařazení, byť asi o něco méně než na Raldpassu. Trochu jsem jí zkusil povolit na plynu, čímž jsem se spolu se stále utahujícím kopcem dostal k nutnosti podřadit na 1, která na rozdíl od 2 už neklepala, ale doslova mlátila, až sem měl pocit, že nám snad upadne kolo. To už se prostě vydržet nedalo, navíc kopec rozhodně nevypadal, že končí a ani že je na této cestě poslední. Hodil jsem tedy čtyřky a zastavil. Motor teplotou už taky vcelku supěl, už se ozval i ventilátor na 2. stupeň, tak jsem to nechal opět klapat a šel to ven okouknout. To samo o sobě nebylo moc příjemné, protože kopec byl tak prudký, že ručka, zarvaná co jsem utáhl, už to měla hodně na hraně udržet. Navíc to bylo na silnici, mezi dvěma zatáčkami, tak se mi pod to moc lézt nechtělo, nicméně okouknout to bylo třeba. Jak jsem rumploval se zadníma kolama, tak mi to auto dokonce i lehoučce ujíždělo, ale vůle nikde žádná, poloosy přišroubovaný všemi šrouby, silentbloky motoru a převodovky viditelně celistvý. Jediná indicie byla, že to jednoznačně souvisí se zatížením a s otáčkami kol.
Kopec jsem si scouval nějakých 30m do zatáčky, ve které byla odbočka a tam jsem se otočil. Z kopečků jsem sjel opět dolů a jal se přeplánovat trasu do rovin. V těch auto evidentně fungovalo bez problémů. Dále jsme tedy pokračovali stále po silnici 4 přes Žalec u Celje. Vědět tohle dopředu, cesta přes Maribor by byla dávala větší smysl a homouš by dostal o dost méně na prdel. Na druhou stranu je otázka, jaké bych potom měl ambice v následující části dovolené a co by to s sebou přineslo za překvapení. Zbytek cesty až pod Kraljev Hrib byl už poměrně rovinatý, vyskytly se asi jen 2 větší kopce a ty se obešly bez klepání nebo jen s minimem. Už si to s odstupem úplně přesně nepamatuju. Trochu překvapení nastalo na Kraljevu Hribu. Zprvu se cesta do kempu od hlavní silnice zdála vcelku rozumná, postupně se však začala také utahovat a to teda opravdu dost. Byla úzká a klikatá, couvat se mi jí zpět fakt nechtělo. Nebylo zbytí, dal jsem preventivně hned za 2, roztočil ji na rozumně uším znějící točky a zatnul zuby. V koncové pasáži za branou kempu, kde ta prudká cesta končila domem, už jsem si skoro začal říkat, co já tady teď budu dělat, když najednou těsně před domem vlevo parkoviště, kde se Žolda s vlekem tak tak vešel. Sice jsem tam všechny ostatní zablokoval v jakémkoliv výjezdu, ale nebylo zbytí. Kdybych v tom kopci zastavil, nahoru bych se již nerozjel a dolů to scouvat s kempíkem by byl nehoráznej oser. Kopec byl navíc tak prudkej, že odpojení kempíka jsem si teda nedokázal představit. Ostatně zastavení v kopci nám následující večer předvedla jedna udatná nizozemská dáma, která v něm zastavila svou RAV4 se zapojeným karavanem a už ani tu RAV4 nerozjela. Při pokusu scouvat to zapíchla vlekem do svahu a byla v pasti. Když přišla k našim sousedům s prosbou, zda by jim nešli pomoci podržet vlek při odpojení, jsem to již nevydržel a odpojení jí šel důrazně rozmluvit. To se naštěstí povedlo, vůbec nechápu, jak někoho může taková volovina, jako odpojit skoro tunovej vlek v prudkým kopci od auta napadnout . S protismykovými pasy pod koly a asi 10ti tlačícíma chlapama se ji nakonec podařilo odpíchnout a dotáhla to také navrch na to parkoviště. Nám se tedy na rozdíl od té dámy podařil o den dříve výjezd zcela bez hanby a po návštěvě recepce jsme od správce kempu dostali přidělen vcelku slušný parkovací flek na zpevněné štěrkové ploše přímo pod lanovkou. Zbytek odpoledne a večera jsme strávili šmejděním po kempu, krmením a intenzivním zevlingem.
Druhý den, ve středu, ráno jsme vyrazili hned na první lanovku v 8:00. Kabinka (nihalka) vyveze člověka na vrch Šimnovec (1402mnm), odkud dále navazuje šestisedačka (sedežnica) na vrch Gradišče (1668mnm) s jednou mezistanicí Zeleni Rob (1610mnm). My zakoupili rovnou zpáteční jízdenku na obě (nihalku i sedežnicu) s tím, že si dáme výlet především navrchu a případně sejdeme dolů úsek sedačky a dolů sjedeme až lanovkou. Navrchu jsme nakonec obešli celou náhorní plošinu přes Velikou a Malou Planinu, což bylo v součtu nějakých 12km s kumulativním převýšením něco přes 300m. Spolu s poměrně dlouhým obědem v chatě Črnuški dom na Malé Planině nás to posunulo do pozdního odpoledne, takže jsme pro cestu dolů vcelku rádi využili i tu sedačku. Navíc při cestě dolů z ní byl opravdu krásný výhled na protější dvoutisícové vrcholky Kamnických Alp. Večer jsme v kempu měli ještě zpestřen již zmíněným dobrodružstvím nizozemské dámy, které naštěstí skončilo happyendem .

Podařilo se a jsme zakempení v Krajlev Hrib: přímo pod "nihalkou" Kraljev Hrib je vcelku členitý kemp s poměrně komplikovanou logistikou

Strážce "sedežnice", asi 6-7 kilovej kocour, je provokatér. Vynucuje si pozornost, ale při pokusu o pohlazení člověka ihned nekompromisně řufne. Jediný lehce tolerovaný kontakt z lidské strany je drbání na vrchu makovice mezi slechy . Výhled na vrcholky Kamnických Alp zpod vrcholu Gradišče: S juniorem jsme nahlédli do vstupní síně jeskyně Vetrnica:

Opěry zrušeného vleku navrchu využili pro zavěšení houpaček: Pohled na Velikou Planinu: Bizoni na Veliké Planině jsou na lidi zvyklí. Buď si jdou rovnou někam po svých pryč od lidí a nebo jde o poměrně kontaktní kusy, co se nechají i mazlit a drbat.

Byť je to náhorní plošina, úplná rovina to tam nahoře není. Pohled na Malou Planinu: Pohled na kemp Kraljev Hrib z "nihalky": A pokračování zase příště...

Tleskám.... a těším se na pokračování...Pic, Merlin.

Ač by se v kempu Kraljev Hrib dalo zůstat ještě mnoho dní, neb lokalita nabízí nespočet přírodních krás, termín LBT byl neúprosný. Třetí, poslední, den v kempu se tedy už nesl pouze v duchu odjezdu, který byl již z kopce a navíc už v té jeho mírnější pasáži, takže pohoda. Při návratu z Velike Planiny jsem se ještě toužil podívat na říčku Kamnickou Bistricu. V místě spodní stanice lanovky je však řeka ve velkém zářezu a cesta, která k ní vede, vzala za své při povodních, předpokládám těch v roce 2023. Ostatně následky povodní byly stále patrné na více místech, nejen v kaňonu Kamnické Bistrice. Na říčku tedy došlo až při přejezdu, o kus níže po proudu. Z kempu jsme byli čerstvě vysprchovaní, pro jistotu, neb jsme neměli tušení, do čeho jedeme, tak jsme v říčce osvěžili pouze nohy. No ono teda osvěžit toho víc v krasově vyvěrající říčce po pouhých pár kilometrech toku by chtělo trochu dost zatnout zuby. Na druhou stranu po Baltu na Hiiumaa začátkem května (2°C) už mě asi nic horšího nečeká .
V Kranji jsme cestou dokoupili zásoby a dotankovali naftu. Též jsme poobědvali pizzu, přičemž jsme si velmi mile pohovořili s číšníkem. A tady trochu odbočím. Já jsem v minulosti do Slovinska jezdil poměrně dost. Bylo to někdy léta páně 2005-2009. Měl jsem tu malou zemičku vždycky rád a tvrdil jsem tehdy, že kdybych měl jít někam "do světa", tak tahle Bohem políbená země bude přesně to místo kam. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byli místní lidé, kteří mě vždy přišli hodně odtažití, takoví studení čumáci. Neplatilo to doslova na jednotlivce, když už člověk s někým navázal kontakt, ti lidé byli fajn. Na první dobrou, tedy v obchodech, na pumpách, policajti apod. prostě nebyli moc přátelští, jako kdyby tu turisti prostě nebyli vítáni. Při tom pokecu s tím číšníkem jsem si na to vzpomněl a uvědomil si, že letos je to úplně jinak. Všude, kam jsme vstčili nohu, byli usměvaví lidé, angličtina pro ně byla zcela automatická a rozhodně je nijak nepohoršovala. Toto vydrželo po celou dobu naší návštěvy ve Slovinsku a jsem moc rád, že se takhle posunuli. Kéž bych toto mohl říct o nás.
Od natankování v Kranji jsem začal mít pocit, že auto jede nějak blbě. Jako kdyby nechtělo moc táhnout, i poměrně malé kopce vyžadovaly nedůstojné kvalty a rychlosti. Nakonec to vůbec nesouviselo s tankováním a nejspíš ani ne s Kranjem, pouze od Kranje jsme přestali jet jen z kopce nebo po rovině. Já jsem si tak pod fousy začal brblat na Slovinskou naftu, která navíc nebyla zrovna levná. Ve skutečnosti se nám tu začal psát nový příběh další drobné závady. Postupně jsme za sebou začali nabalovat brouky, kteří nás na rozdíl od moderních vozů po rovině, kde mi to jelo tak nějak normálně předpisových 90, nepředjížděli a v kopcích se za námi táhli jako vláček. V Radovljici při odbočení vpravo k letišti za mnou brouci neodbočili, což mě trochu znejistělo. Otáčet se mi ale s vlekem nechtělo, tak jsem se rozhodl věřit navigaci. Dovedla nás správně, pouze jsme přileji zezadu, cestičkou mezi kukuřicí, což nám lehce znesnadnilo orientaci a nalezení správné vjezdové brány. Ta byla skromnější než jsme očekávali a tak jsme kolem ní profrčeli hledat nějakou "lepší", která ale nebyla. Přijeli jsme k uvítacímu banneru, kde se vyskytoval Nizozemec s typem 3. Na dotaz, kde je vjezd, mi odvětil, že nemá tušení, že právě přijel z Nizozemska. Kecal, dávno měl v areálu rozkempenou T4 a za areálem odstavenej podval. Posléze jsem, díky našemu nizozemskému sousedovi, zjistil, že ten borec má jen takový zvláštní smysl pro humor, spočívající v matení lidí záměrným lhaním a nakonec jsme se v neděli odpoledne loučili "v míru"
Vjezd jsme na druhý pokus trefili, zaregistrovali se a uhradili účast a ulovili si vegetící plac mezi již zmíněným Nizozemcem a partičkou Kuč, kteří mimochodem mají z akce pěkné fotky. Našeho Žoldu zvěčnili pouze 2x na pozadí tady a ještě tu. Taky do nás jeden později přijedivší člen té jejich bandy zvládnul nacouvat. To jen tak aby toho bourání asi nebylo na jeden výlet zbytečně málo . Tenhle to byl. Vidíte ty šrámy na rohu předního nárazníku? Tak ty jsou od našeho Žoldy. Vejral dozadu a předkem nás očesal. I tady to teda dopadlo poměrně dobře. Nabral především kolo a lem blatníku, naplno vyklopené kuchyňské okno naštěstí minul. Já tou dobou zrovna něco kutil kolem plotny a dřezu, tak jsem to měl z první ruky. Když se Žolda zhoupl, jen jsem suše česky, jak mi zobák narostl, pronesl: "Děláš si prdel?". Vyvalil na mě oči a odcouval v pryč. Pak se přišel omluvit s tím, že u něho mám večer pivo, ne pivo, několik piv. Pak zmizel jak pára nad hrncem, i s celejma slibovanejma pivama . Mezi nás a Kučáky se ještě nasunula Maďarská broučí rodinka se dvěma, za mě asi nejhezčími kousky srazu, takže dále jsme byli již krytí a mohli jsme se v klidu věnovat relaxu a pokecu s naším nizozemským sousedem Ramonem, který byl sám již 2 týdny na cestách, tedy si chtěl vcelku evidentně pokecat .
Sraz jako takovej byl fajn. Lokalita za mě naprosto skvělá, sousedství letiště, kde se tou dobou pořádal jakýsi letecký den, bylo fakt super. I zázemí poměrně dobře fungovalo. Záchody stíhaly úplně v pohodě, na sprchy nebo umývárku nádobí bylo občas třeba si trochu počkat, ale nic dramatickýho. Teplá voda tekla vždy, nepostřehl jsem, že by došla. Téměř všichni organizátoři byli extrémně milí, paradoxně jediní méně příjemní byli hnedka na registraci u vjezdu. Předseda pořádajícího klubu Iztok Krebs se nás opakovaně zašel osobně zeptat, zda je vše v pořádku, což bylo. Tady prostě není co vytknout. Abych ale jen nechválil, tak lehce negativní kritiku bych dal jídlu. Porce byly fakt obrovský, v podstatě jsme tam neustále trpěli přežráním a jídlo jsme postupně vršili v lednici a dojídali to ještě 2 dny po odjezdu ze srazu. Uvítal bych však větší pestrost. Krmili nás tam totiž v podstatě jen uzeninama, prakticky žádná zelenina nebo ovoce. Ani by to asi tak nevadilo, kdyby ten sraz byl kratší. Čtyři dny prakticky výhradně na uzeninách prostě není úplně ono. Třeba do děcek už to o víkendu prakticky vůbec nelezlo. Na druhou stranu ta pohodlnost, že tam člověka i krmili... A druhou věc, kterou bych si dovolil vytknout je, že se poměrně dost časově předbíhal program. S časem si tam prostě nikdo hlavu nelámal. Některé události se odehrály i více než o hodinu dříve. Díky tomu jsme nestihli ani spanilku, která konkrétně odstartovala o nějakých 20 minut dříve. Podezřelého pohybu jsme si sice všimli, ale než jsme stihli pobalit auto, byli všici fuč. No nic, při registraci jsme dostali mapku s trasou, řekli jsme si, že je zkusíme dohnat. Ukázalo se však, že mapka vůbec nebyla ke spanilce, šlo pouze o zkratku na jezero Bled. Tu evidentně kopírovali několik let, neb patnáctá kopie osmnácté kopie jednak už byla poměrně obtížně k přečtení a jednak přibližně v polovině byla trasa zatarasena nasypanou hromadou kamení, které bylo již zarostlé jakýmsi náletem, že tam muselo být již několik let. To jsme sice objeli trochu jinudy a na Bled jsme se skutečně dostali rychle a bez kolon, ovšem na Bledu to stejně nebylo k tomu. Jak to říkal ten Jirka Schmitzer v Černých baronech, že lidí je jako sraček, tak to bych řekl, že pro Bled je ještě slabý slovo. No vydrželi jsme tam asi půlhodinku a pak jsme raději zdrhli na Bohinj. Tam už to docela šlo, byť liduprázdno tam rozhodně nebylo. Pocourali jsme, okoupali se, dali zmrzku a vyrazli zpět, bohužel opět přes Bled, kde jsme zjistili, že zkratka byla jednosměrná, tedy cestu zpět jsme museli absolvovat komplet přes město. Cestou mezi Bohinjí a Bledem nás chytla drsná bouřka i s kroupama, až jsem měl trochu strach o střechu. Naštěstí to ale zvládla bez potíží. Bouřka zvládla navštívit i sraziště. My jsme si vše poměrně dobře pobalili a něco málo nám ještě poklidili naši maďarští sousedé, za což jim patří velký dík. Zdaleka ne všichni však dopadli tak dobře. Popelnice se odpoledne zaplnily nebývalým množstvím rozlámaných předstanů.
Největším překvapením srazu však pro mě bylo, že z celkových pěti posádek z ČR byly tři z jižní Moravy. Když jsme šli krajany pozdravit, ukázalo se, že jedna jihomoravská posádka je holčina, co znám ze školy, a můj kamarád do ní byl tenkrát poměrně bláznivě zamilován . V neděli, po oficiálním ukončení srazu, jsme se staronovými známými dali ještě kávovou družbu a před čtvrtou hodinou jsme se rozjeli každý po svých, my směrem Ljubljana->Postojna, naši přátelé kamsi na Istrii.

Ranní letecká návštěva v umývárkách v kempu Kraljev Hrib: Osvěžení v Kamnické Bistrici: Veget na srazu:

Mladej nám na večerní romantiku vyrobil stylovou lampičku: Tihle jsou fakt všude, dokonce jsem je asi 2 týdny po srazu potkal při průjezdu Brnem :

Tenhle brouk maďarského souseda se mě osobně líbil nejvíc: Domácí:

Hlavní stan: Ale jo, i fotka bez lidí (v popředí) se na Bledu udělat dá: